Krajem Oty Pavla aneb jak jsme o život bojovali
Dogtrreking - boj o přežití
S odstupem času jsem se rozhodl popsat náš první dogtrrekingový závod, který se konal v září roku 2011 u Křivoklátu. S myšlenkou zúčastnit se takového závodu jsem si hrál už dlouho, vždy jsem si nějaký závod vybral, na některý jsem se dokonce přihlásil, ale vždy jsem našel nějakou výmluvu, jako např., ten pes to nezvládne, ten pes je ještě mladý, není na takovou akci trénovaný , nebudu riskovat zdraví našeho miláčka, a tak podobně, abych vše nakonec zrušil a závodu se nezúčastnil. Správně si říkáte, proč jsem se tak bál při mým výmluvách o psa, a ne také o sebe? Vvysvětlení je snadné. Já jsem muž, sportovec, voják základní služby, jsem ženatý a mám zkušenosti a pochod v délce 50 km není pro mne žádný problém.
Jednoho krásného, letního dne, myslím, že to bylo zrovna při odpoledním odpočinku u nás na terase, když jsem zrovna popíjel chmelový nektar a pokuřoval oblíbenou cigaretu ve společnosti mé ženy, a vše se zdálo být tak pohodové a nekonečné, spustila má žena Gabriela: "Proč ty někdy nejdeš s těma pejskama na procházku nebo proč je nevezmeš na ten dogtreking, jak furt slibuješ? Akorát sedíš a hulíš. Pojď se alespoň s nimi projít k lesíku." ( k lesíku u nás znamená jít na dvě hodiny ven bez možnosti odpočinku a poslouchání, jak ti psi mají krátké chlupy, jak jsou blbě zbarvení, jak mají divné postavení těla, ocas furt nahoře, jak anténa, kdo asi bude na další výstavě s námi v kruhu atd, atd., známe to ), rázem bylo po pohodě. Zakuckal jsem se dýmem z cigarety, kterou jsem následně raději típnul, neboť hrozilo její spolknutí. Tohle umí jenom ženy, nechápal jsem, já mlčel a užíval jsem si klidného dne a rázem bylo vše jinak. Ta pohoda na terase se rázem změnila, a začala debata o ničem. Po chvilce vyčítání, proč se těm psům nevěnuji tak, jak jsem sliboval, když jsme si je pořizovali, jsem bez jakéhokoli slova vstal ( když jsem se vzdaloval, slyšel jsem stále ženu, jak něco říká ) a šel rovnou k počítači a elektronicky jsem se přihlásil na dogtrreking Oty Pavla 2011 a vrátil se zpět na terasu a ženě jsem oznámil, že v září jedem na dogtreking. A začalo to znovu, ty ses asi zbláznil, to já jít nemůžu, to neujdu, vždyť nemám pořádný boty, ani kalhoty na takový pochod. Obratně jsem odpověděl, ať se nestresuje, že na pochod jsem se přihlásil já a od ní budu potřebovat pouze morální podporu. Vše proběhlo velmi spontálně a rychle, snad jsem si ani neuvědomil co činím a časem mi došlo že to asi nebylo to pravé ořechové, ale nemohl jsem nyní již cuknout, nemohl jsem po tak rázném a sebevědomém rozhodnutí vše odříct.
Následující den mi žena sama a zcela dobrovolně a bez dalších nároků zaplatila startovné na tuto akci, jak milá, že? Blaženě se culila. Já byl v pohodě, akce měla proběhnout asi za měsíc, to je dlouhá doba, to se může stát věcí, které mi znemožní start a vše bude muset být zrušeno. Nestalo se však vůbec nic a jak mávnutím kouzelného proutku jsem stál s Hardíkem na startu dogtregingového závodu v kempu Višňová u Roztok na Berounce. Byl jsem nervozní, pochopil jsem, že realizovat tak bláznivý nápad jako střelit 50 km bez patřičné přípravy, asi nebylo to nejlepší rozhodnutí. Nicméně já tam stál, byla mi zima, teplota na nule a mě čekala pěkná procházka. Přišla veterinární kontrola, paní doktorka zaklekla a začalo ho ohmatávat. Koukla na mne a ptala se jak je starý a jestli je zdráv. Odpověděl jsem, že Hardík je dvouletý pejsek v nejlepší formě, ale já že mám divný pocit, že nevím jestli jsem zdráv. Smích, a následná odpověď, nebojte to dáte. Poslední šance jak z toho ven byla pryč. Už to nebyl pes, o kterého jsem měl strach, neboť on je skutečně mladý, plný síly, žere kvalitněji a častěji než já, nekouří, nepije.....
Tak můžete, řekla paní u startu a vrátila mi lístek se zapsaným časem startu, který se nesměl ztratit. Upevnil jsem batoh, narvaný žrádlem a vybavením dle startovních pokynů, zajistil Hardíka k opasku, připravil trackové hole a mazal jsem kupředu. Vyrazili jsme s Hardíkem na náš první dogtrrekingový závod, paráda. Začátek byl skvělý, tempo stejné, předhonili jsme několik závodníků. Míjeli jsme hrad Křivoklát, očkem jsem si ho prohlédl a pokračoval v nastaveném tempu. Cítil jsem se skvěle, žádné problémy. Hardík byl také v pořádku, vodítko napnuté, šel krásně. Stále jsem mu koukal na pozadí a kmitající ocásek ( mimochodem, o tom pozadí se mi několik následujících dnů zdálo )
Po hodině chůze beru telefon do ruky a volám ženě, která byla v té době v práci, ať přijede se synem v čtyři odpoledne, kdy plánuji návrat a zdolání pochodu. Vodítko stále napnuté, cesta ubíhá. 15 km, začíná problém s operovaným levým kolenem, okamžitě volám manželce, čekám morální podporu, která přišla, manželka mne povzbudila. Nikoho jsem už dlouho nepředhonil, asi už není koho :). Hardík potřebuje pauzu, stavíme u kraje lesa. Hardíkovi dávám masovou konzervu za 250,--Kč, podle prodavačky ve zverimexu to nejlepší pro psa v zátěži. Já si dávám vakuovanou vysočinu v akci, za 15,--Kč a rohlík. Když jsme dosvačili, vyrazili jsme dál. Začíná problém s pravou kyčlí, do té doby jsem nevěděl, co kyčle jsou, fakt to bolí, volám manželce. Smích, pokládám telefon. Pokračuji, vodítko napnuté, pes je v pohodě. Těším se na první restauraci a točené pivko. Předbíhá mě starší manželský pár s nějakým ratlíkem. Předbíhají mě dvě slečny s křížencem labradora, předbíhají mě všichni, které jsem předběhl já, předbíhají mě lidé, které jsem nepředběhl. 20 km, začíná problém se zády, manželce nevolám, nemělo by to smysl. Blíží se obec Lány 23 km, první restaurace, je mi zle, nemám chuť na pivo ani na jídlo. Hardík si dává druhou konzervu. Ležím na trávníku před restaurací, volám manželce ať pro mě přijede. A nyní přišla skutečně potřebná podpora od mé manželky Gabči, povzbudila mě, dodala síly a já pokračoval. Po půlhodinové pauze byl první kilometr super, pak se vše vrátilo do starých kolejí. Levé koleno pomalu přestalo plnit svůj účel, kyčel bolela čím dál víc a o zádech nemluvím. Trackové hole mě začali vadit, překáželi mi, neměl jsem je kam dát, kdyby nebyli půjčené, asi bych je zahodil. 35 km, jdu fakt pomalu. Hardík je v pohodě. Předbíhá mě starší paní s Haskym, bylo jí asi 60, měla zjevně dobrou náladu, zpívala si. Předbíhá mě spoustu lidí, nevěřím, že jich tolik bylo na startu. Začínám proklínat každý krok, proklínám chvíli, kdy jsem odešel z terasy a přihlásil se na tuto akci. 40 km, jsem úplně v hajzlu, cítím každý kamínek, z kopce nemůžu jít, mám palce jeden velký puchýř . Je 18.00 hod., Gabča se synem Adamem už jsou dávno v kempu Višňová, jsme v telefonické kontaktu, naše auto je připravené k okamžitému výjezdu pro mě v případě potřeby. 6 km do cíle, přicházím do obce Městečko, nacházím hospůdku, usedám na terase a objednávám si malé pivo, klepu se. Volám Gabče, že to asi vzdám. Gabča však povzbuzuje, opět dodává potřebné síly. Líčím Gabče posledních několik kilometrů bolestivé chůze, cyklisté sedící vedle u stolu, se smějí, požádal jsem je o foto. Fotku udělali mým foťákem, který táhnu sebou v brašně, během cesty jsem udělal asi 5 fotek, bral jsem ho úplně zbytečně. To malé pivko jsem vypil a rozhodnutý, že to dám, platím a odcházím. Vodítku je napnuté, Hardík je zamnou, jdeme fakt pomalu. Posledních 6 km, mi trvalo dvě hodiny. Procházím lesem, je 19.00 hod. a je tma. Nasazuji čelovku, nesvítí. Paráda. 1 km lesem z kopce jdu naprostou tmou. Fakt úžasný. Je mi opět zima. Přicházím do cíle, kde mě vítá Gabča a Adam. Nemluvím, prý jsem celej bledej. Hardík je v pohodě, vítá ostatní členy rodiny. Čas chůze 12 hodin a 30 minut. Rekord to není, ale dali jsme to. Tůra je za mnou. Asi jsem to přehnal, následující týden marodím, lýtka mám silnější než stehna.
S odstupem času však musím říct, že to byl i přes veškeré trampoty skvělý zážitek a jsem rád, že jsem se přihlásil a šel do toho. Radost z toho, že jsem došel do cíle byla fakt velká, a i když jsem nevyhrál ( a ani jsem nebyl poslední :) ), mám zážitek, který stojí za to, a na který asi rozhodně nezapomenu. Celou dobu jsem to popisoval jako noční můru, ale není to tak hrozný, fakt se to dá. Jste v té přírodě sami s pejskem ( s nejlepším přítelem ), úplně vypustíte běžné denní problémy, užíváte si vše úplně jinak a nějaké bolavé koleno časem vypustíte. Puchýře se zahojí. Přijdete na místa, která jsou naprosto úžasná a za jiných okolností by jste neviděli. Gabča byla samozřejmě celou dobu se mnou a držela mi palce a já jí musím poděkovat.
Chtěl jsem popsat, jak jsem pochod cítil já, a tímto článkem nechci odrazovat případné zájemce, i když se mi to odrazování asi povedlo :)).
Na závěr bych rád dodal pár slov o svém psím parťákovi, který to bláznovství absolvoval se mnou. Jde o plemeno bearded kolie. Jmenuje se Ever In My Heart Z Domu Etny a pochází z Polska. Doma mu říkáme Hardík. Je to takový pes gaučový, převážně napudrovaný, s mašličkou na čele. Avšak dokázal, že i taková fajnofka jako on může hravě zvládnout disciplínu, která je mylně určena pro severská plemena a zdatnější psy, mezi které řadím i ratlíky. Dokázali jsme, že načančanej frajírek z kruhu, který když se rozeběhne, tak pudruje své okolí, se nebojí pustit do takové akce. Jde prostě o plemeno, které lze použít i do lesa.
A co myslíte, mám dát další závod dogtrrekingu ?